Stůl - Barbaři
Intro: Na jaře roku 245 dorazila nevelká skupina nových osadníků z centrálních oblastí. Vystrašení přistěhovalci poslouchají zkazky o kmenech barbarů, které se prý nachází za humny…
Hosté
Fauda Bartoš - přistěhovalec z Obrukova, otec rodiny
paní Bartošová - jeho žena
Bartošoic děcka - chlapec a dívka, chlapci je deset, dívce pět, jsou ošklivého vzezření
Lopuch - přivadrovalec (x)
Staman Boh - kovář, nábožný člověk, přichází z Oriho hradce
Žabikuch - týpek, který Tabruší pouze projíždí, u tohoto stolu je poze náhodou
Starej Tod - místní nestor, má už hodně přes sedmdesát
… dále rodina Paculkových a Kundihrátků… ti nemluví, pouze se zatajeným dechem poslouchají
… sem tam se připojí i hosté od okolních stolů a tropí si z přistěhovalců žerty
- Starej Tod
- … no ale že sem přitáhnete děti…? to bych neriskoval… ale jako bych nic neřek…
- Tod si nahne ze svého korbelu a zakření se… odhalí tak svá skoro bezzubá ústa
- Fauda Bartoš
- Počkejte! Co tím chcete říct?
- Starej Tod
- Ty si snad myslíš holenku, že nám půlka vesnice lehla popelem jen tak?
- Fauda Bartoš
- Myslel jsem, že už se to už uklidnilo, a s těma pár nájezdíkama si poradili rytíři… ne snad?
- Žabikuch
- Na to bych moc nesázel tatíku… Podle toho jak se děda tváří…
- Lopuch
- Já říkal, že tu čuju podraz! Žádný rytíři tu přece nejsou!
- Staman Boh
- Kušuj zbabělče… starče, slyšel jsem, že v těch kopcích za řekou a na západní pláni prý žije těch nájezdníků spousta… ale prý nejsou jednotní. Nemají víru v Boha ani svého vůdce…
- Starej Tod
- To je pravda… v místních kopcích žije hodně nepřátelskejch kmenů divokejch lidí. Na okraji žijou ty, co jsou nám vzhledem i způsobem života velmi podobný… čím dál však jdete do hloubi jejich prokletýho kraje, tím strašnější nepřátele potkáte…
- paní Bartošová
- Cože mraky strašlivejch nepřátel…!?
- Starý Todd se uchechtne a dopije svůj korbel, v mžiku je tu hospodský Tečka
- Srandymír Tečka
- Dědo, snad nám tu neděsíš hosty… nový lidi tu budem potřebovat.. zvlášť po tom masakru…
- s potlačovaným smíchem odchází… ale jen k vedlejšímu stolu a jedním uchem stále poslouchá
- Starej Tod
- Třeba hned tady za řekou žijou Warjagové. Jsou to statný chlapi, vždycky maj po ruce sekyrku.. pořádnou sekyrku… a taky s ní umí pořádně rubat. (jakoby nedopatřením odhalí obrovskou jizvu na klíční kosti) Občas je vidíte lovit v řece.. nebo.. nebo to světlo co je vidět za úplňku v kopcích - to právě oslavujou temný duchy lesa. Jsou děsně mazaný a šikovný…
- od vedlejšího stolu se ozve Velemin
- Velemin
- Ale ne dost!!
- smějí se jen místní, pravděpodobně je to narážka na nějaký dávný příběh, Tod pokračuje…
- Starej Tod
- … jsou zuřivý a neznaj slitování… jejich barva je modrá a červená…
- Žabikuch
- V Trgovisku.. asi před dvouma rokama… jsem v Aréně viděl nějakýho zuřivýho barbara z Hvozdíku… byl pomalovanej od hlavy až k patě… modrou a červenou.. třeba byl odtud… měl sekyru, rohatou helmu…
- Starej Tod
- … a velkej kulatej štít?
- Žabikuch
- Jo…(povzdechne)… asi to byl on.
- celý stůl ztichne
- Starej Tod
- Ale to jsou jenom Warjagové… Dál na jihovýchod, kde už Hvozdík skoro nepřístupnej, žijou bojovnící klanu Uaregů.
- Fauda Bartoš
- Možná bych se neměl ptát, ale co jsou tihle zač?
- Starej Tod
- Před desíti rokama jsme tady v hospůdce topili uhlím… viď Hospodskej…
- Srandymír Tečka (Hospodský)
- jo to byly časy… ale už netopíme…
- Starej Tod
- Pár mil odtud na jih jsme totiž měli milíře… uhlířská rodinka tam žila… jednoho dne však nedorazilo uhlí… a byla zrovna děsná kosa… viď Hostinskej
- Srandymír Tečka (Hostinský)
- … jo byla.. ještě teď mě zebou prsty
- Starej Tod
- Tak mě poslali za uhlířema… abych to jako vyřídil
- stařec si očividně užívá, že je středem pozornosti
- Fauda Bartoš
- a?
- Starej Tod
- Našel jsem je doma… celou rodinu.. všichni měli rozdrcený lebky…
- Srandymír Tečka
- Jo byl to fakt humáč… mimochodem teď jsem si vzpomněl (mluví tak, aby ho slyšela celá hospoda)… nedáte si někdo guláš? Našel jsem sud z loňska. Za dva prcky.
- když vidí, že nikdo nemá zájem, odchází, tentokrát už se vzdálí nadobro
- Staman Boh
- To museli mít ty holomci pěkný obušky.
- Starej Tod
- … to maj.. i ty bys měl co dělat s těma jejich kyjema a kladivama kovářskej, sežerou divočáka na posezení… jsou to chlapi.. jsou to Hovada ty chlapi… jak říkala ta malá holka… no kde jí je konec… už je pryč celej měsíc chuděrka…
- nikdo z hostů neví, o kom stařík mluví, ten smutně hledí na svůj korbel…
- Lopuch
- No abych to shrnul.. tady pro slušný lidi asi neni nejlepší místo na žití… Asi si začnu zase balit.
- Starej Tod
- … jo mladej… rychle pryč… utíkej dokud můžeš! Ale daleko stejně neutečeš…
- Lopuch
- Cože? Jak to?
- Starej Tod
- Koňáci si tě stejně chytí když budou potřebovat.
- Bartošoic holka
- … Tady sou koníšci?
- Starej Tod
- To víš ty strašidýlko, že jsou…
- Bartošoic holka
- Já nejsem žádný stlašidýlko… já jsem pdycenzna!
- matka dcerku zažene od stolu…
- Žabikuch
- Jo slyšel jsem o nich… prej tu žili všude vokolo, než je naši vypráskali.
- Starej Tod
- Jo… ale zůstalo jich plno… v zimě jich tu jeden maník pomlátil pár tuctů…Togové to byli… koňáci smrdlavý… jsou všude.. a ty jejich luky (oči se mu podlejvají krví) Jenom protože máme tuhej kořen, tak jsme to tu přežili…
- Staman Boh
- Ne… To byla Herumovo vůle, že jste přežili.
- Starej Tod
- Docela pochybuju, že by se svatej Herum někdy podíval sem… myslim, že jsme mu tu docela ukradený…
- Staman Boh
- Nerouhej se starče. Kořalka ti zatemnila mysl a bereš Herumovo slovo nadarmo…
- Tod se nasupeně podívá na kováře, chce říct něco oppravdu ošklivého ale vtom se zapojí znovu pan Bartoš…
- Fauda Bartoš
- Každopádně… chtělo by to tu klerika, ten by s těma pohanama zatočil…
- Starej Tod
- To.. asi jo…
- Lopuch
- No, nevim jak vy, ale já nebudu čekat na nějakou boží spásu a mizim… Na to se mám moc rád… sbohem
- Loupuch odchází, ostatní se se s ním rozloučí
